Mladí lvi v kleci. Umělecké skupiny německy hovořících výtvarníků z Čech, Moravy a Slezska v meziválečném období
Mary Duras, Oblastní galerie Liberec, 12. 6. – 31. 8. 2014
Mary Duras, Galerie Klatovy / Klenová, 13. 6. – 30. 8. 2015
Erwin Müller, Oblastní galerie Liberec, 11. 9. – 16. 11. 2014
Na Sibiř!/Nach Sibirien!, Oblastní galerie Liberec, 8. 10. 2015 – 17. 1. 2016
Německočeská výstava Liberec 1906
Metznerbund Oblastní galerie Liberec
česky | deutsch
Německočeské umění | Deutschböhmische Kunst
FB Německočeskéumění.cz

Plánovaná novostavba galerijní budovy v Liberci

Čítárna

Plánovaná novostavba galerijní budovy v Liberci v první polovině 20. století*


Anna Habánová



Předkládaná studie se věnuje historii galerijní novostavby pro uložení původní Liebiegovy obrazové sbírky, tzv. městské galerie, a jejích pozdějších přírůstků.1 V průběhu druhého desetiletí 20. století byla tato myšlenka rozšířena o možnost přesunutí německé sekce Akademie výtvarného umění z Prahy do Liberce a propojení těchto zařízení. V této souvislosti se objevilo několik ideových plánů a návrhů architektonické podoby obou institucí. Časový rozsah je ohraničen lety 1904, kdy Liebiegovu obrazovou sbírku získalo město Liberec, a třicátými lety 20. století, kdy bylo od původní myšlenky definitivně upuštěno.2 Text je rozdělen na tři části. V první jsou popsány historické souvislosti a průběh jednání o možnosti vzniku novostavby galerie v Liberci. Druhý díl přináší popis jednotlivých plánů, které se podařilo dohledat. Ty jsou prezentovány v závěru studie.

V notářském opisu poslední vůle Heinricha Liebiega z 2. března 1902, která byla zveřejněna po jeho smrti 6. dubna 1904,3 věnoval baron Heinrich Liebieg kromě svých obrazů, uložených v jeho libereckém sídle v Josefinině Údolí, také 600 000 korun na udržení a rozšíření obrazové sbírky, kterou on sám považoval za pravděpodobně nejlepší svého druhu v Rakousku.4 Závěť byla údajně ještě rozšířena o přání, aby byla pro obrazovou sbírku vystavěna samostatná budova, na kterou daroval dalších 100 000 korun, které uložil k následnému zhodnocení do Liebiegovy firmy. Kolekce, uložená za života Heinricha Liebiega v soukromí, byla po jeho smrti umístěna nejprve na radnici a měla být poprvé představena v rámci velké německo-české výstavy 1906.5 Přípravy této přehlídky, její průběh a další okolnosti nedovolily zabývat se smysluplným využitím odkazu dříve než v roce 1907. Magistrát chtěl využít darované prostředky pro rozšiřování sbírek, jejich údržbu a výstavbu nové galerijní budovy. Důležité proto bylo stanovit místo a podmínky, za kterých mohla nová budova v Liberci vzniknout.

Vlastní konkrétní výstupy ze zamýšleného městského projektu se objevují od 1. února 1907, kdy liberecký magistrát obdržel popis projektu architektů Kühna a Fanty, na základě kterého byla určena potřebná výchozí velikost pozemku. Jejich dnes nedochovaný plán navrhované budovy vykazoval délku 65,30 m, šířku 23,40 m. Z těchto rozměrů byla odvozena potřebná velikost pozemku na 85,30 m x 43,40 m. Návrh hodnotil Adolf Kaulfers, stavební ředitel města Liberce, který se domníval, že šířka budovy je nedostačující, a hodnoty ještě zvýšil. Dospěl k celkové výměře pozemku 5 408 m2. Pokud by však budova měla stát monumentálně, mimo hustou zástavbu, jak to předpokládal plán Kühna a Fanty, musela by být minimální velikost stavebního pozemku 9 000 m2. Kühn a Fanta byli zřejmě požádáni o prvotní návrh novostavby galerijní budovy, neboť z dalších materiálů uložených v archivu vyplývá i předpokládaná cena projektu, kterou jmenovaní architekti na základě zastavěné plochy stanovili na 250 000 korun.

První ucelenější zprávu o potřebách a možnostech polohy a samotného umístění budovy obrazové galerie shrnul na přelomu let 1907 a 1908 tehdejší ředitel muzea,6 Ernst Schwedler-Meyer.7 Budova měla splňovat nejen funkci zastřešující stavby pro obrazovou sbírku, ale především být moderním muzeem se všemi nároky a splňovat tři základní potřeby. (1) Sbírka měla být rozšiřována pouze tím nejlepším z moderního umění. (2) Zájem o ni měl být udržován pravidelnými proměnnými výstavami, které by zprostředkovávaly především současné umění a (3) doprovodným programem, který měl využívat jak psané slovo, tak „Skioptikon“ – projektor barevných obrázků. Podle požadavků Schwedler-Meyera budova neměla být příliš zdobná, spíše účelová, exteriér se měl přizpůsobit potřebám interiéru, jehož vnitřní členění bylo zásadní. Jednotlivé výstavní sály pro expozici proměnnou i stálou a pro práce na papíře měly být doplněny přednáškovým sálem. O podobě měli rozhodnout architekti, doporučení ale znělo, aby stavba byla patrová s vyvýšenou střední částí a s postranními křídly. Ve své zprávě vyjmenovává několik možností, kde by novostavba mohla být umístěna: vedle dnešní spořitelny, samostatně jako přístavba k budově muzea, v místě dnešního výstaviště mezi obchodní komorou a školou v Ulici 5. května. Jako nejpříhodnější se mu ovšem zdála parcela v místech pavilonu Jabloneckého pivovaru z výstavy 1906 na mírné vyvýšenině, dnes lesík za budovou A Technické univerzity v Liberci, tehdy v majetku hraběte Franze Clam-Gallase. Schwedler-Meyer zhodnotil umístění v kontextu budov podobného zaměření v německy mluvících zemích jako bezkonkurenční. Dále polemizoval s nespokojeností veřejnosti ohledně nedostupnosti, respektive vzdálenosti místa od středu města, kterou ale nepovažoval za odůvodněnou s ohledem na budoucí rozvoj Liberce a čtvrti jako rezidenční a vilové, doplněné plánovanou výstavbou tramvajové linky z Lidových sadů na dnešní Husovu ulici. Nebál se ani případného poklesu návštěvnosti v muzeu či nedostatečného počtu zájemců o novou expozici obrazové galerie v převážně průmyslovém Liberci s nepříliš rozvinutým turistickým ruchem.

V souvislosti s tímto vyjádřením se v průběhu roku 1907 několik významných libereckých osobností vyjádřilo k volbě stavební parcely pro plánovanou výstavbu. Volba pozemku byla hodnocena jako výtečná. Liberecký architekt Oskar Rössler považoval místo za pevný bod k nově vznikající městské čtvrti v místech bývalého výstaviště. Cenil i plánovanou terasovitou zahradní úpravu před budovou, která měla zajistit přehlednost a viditelnost. Karl Henrici, tajný vládní rada a profesor architektury v Cáchách, ve svém posudku navrhnul, aby vytipované místo spolu s plánovanou školou v ústí dnešní Vítězné ulice (nyní základní škola Husova) stálo na počátku monumentální zástavby celého okolí.

Shrnující zpráva stavebního odboru, podepsaná stavebním inspektorem Ferdinandem Felgenhauerem v únoru 1909, vychází ještě ze tří možností umístění galerie. Vedle prostoru na bývalém výstavišti se nabízela dostavba k muzeu a novostavba na dnešním Sukově náměstí (obr. 2). Budova, zachycená na nedatovaném a nepodepsaném nárysu, byla navržena jako patrová s půdorysem do tvaru písmene L, s hlavním vchodem na rohu dnešních ulic Škroupova a Gorkého. Centrum tvořil průběžný sál, který se nacházel bezprostředně za vstupní halou objektu a sahal z přízemí do patra. Naznačena je i možná dostavba, která by komplex uzavřela do obdélného půdorysu s vnitřním nádvořím.

Ferdinand Felgenhauer ve svém sdělení vybídl, aby se upustilo od přístavby k muzeu, protože jinak by galerie musela být spravována muzeem, které v té době bylo soukromou institucí, a také pozemek nebyl městský. Důstojnější se mu jevil prostor v majetku města právě na Sukově náměstí, který svou velikostí 5 900 m2 mohl dobře sloužit plánované stavbě. Přesto ale doporučil využít bez výhrad právě pozemek v areálu bývalého výstaviště, a to vzhledem k možnosti získat pozemek hraběte Franze Clam-Gallase a k blízkosti ulice pojmenované po baronu Liebiegovi. Na základě předchozích jednání s vrchním ředitelem Clam-Gallasova panství Wenzlem odeslal 30. dubna 1907 Dr. Franz Bayer, tehdejší starosta města, dopis hraběti do Frýdlantu za účelem získání uvedeného pozemku. Magistrát obdržel odpověď 27. května 1907. Podmínkou přenechání pozemku o výměře 2 000 čtverečných sáhů (necelých 7 200 m2) městu bylo odkoupení poloviny parcely za běžnou cenu 20 K za jednotku, přičemž druhou polovinu by hrabě městu daroval. Výrazný posun v jednání nastal na konci roku 1908, kdy byl ochoten převést bezplatně celý pozemek.8 S touto transakcí městské zastupitelstvo jednoznačně souhlasilo na svém zasedání 11. února 1909, kde bylo rozhodnuto o bezprostředním vypsání veřejné soutěže za účelem získání ideových návrhů novostavby.

Za předpokladu, že se městské zastupitelstvo rozhodlo uspořádat pro získání plánů na novostavbu galerie veřejnou soutěž, bylo potřeba dodržet všeobecná pravidla pro podobné soutěže z počátku 20. století, kterými se řídil liberecký magistrát. Především musely být přesně stanoveny místo a cena stavby, formální náležitosti jako datum odevzdání návrhů a okruh zúčastněných architektů, název projektu a podobně.

V únoru 1909 se kromě definitivní dohody s hrabětem Clam-Gallasem rozhodlo o porotě soutěže a události vzaly rychlý spád. Starostou města byli jmenováni vrchní stavební rada Ludwig Baumann z Vídně, tajný vládní rada Karl Henrici z Cách, svobodný pán Theodor Liebieg, stavební rada Ferdinand Felgenhauer jako předseda poroty a Dr. Ernst Schwedler-Meyer. Posledně jmenovaný na vlastní žádost přenechal rozhodování prezidentovi muzea a továrníkovi Willy Ginzkeymu. Na základě dotazu z magistrátu doporučilo rakouské sdružení inženýrů a architektů vrchního stavebního radu Theodora Bacha, profesora pražské Německé technické vysoké školy. Ze zdvořilosti byl o názor požádán i hrabě Clam-Gallas.

Na jednání rady města 18. a 22. března 1909 byl projednán program soutěže. Té se směli zúčastnit německorakouští architekti a stavitelé žijící v Rakousku, případně přechodně přebývající v zahraničí, a jiní, konkrétně jmenovaní architekti.9 Tím byl architekt Jakob Schmeissner z Norimberka. Jeho výběr nebyl jistě náhodný, neboť se už v předchozích letech podílel na realizacích staveb Liebiegů na Liberecku.10 Lhůta pro dodání návrhů označených jak jménem architekta, tak heslem vypovídajícím o stavbě, byla stanovena na 15. července 1909 v 17 hodin. Popsáno bylo granitové podloží pozemku o výměře 7 200 m2. Stavba mohla být zapuštěna maximálně 3 metry, měla působit dominantně a měla být plánována jako dvoupodlažní, přičemž ke kompletnímu zadání byl přiložen situační plán v měřítku 1:500. V suterénu byly plánovány dva dvoupokojové byty s kuchyní a s příslušenstvím pro správce a hlídače, kotelna se dřevníkem, truhlárna, sklad obrazových beden a nářadí a dále krytý prostor pro vykládku obrazů bezprostředně vedle výtahu. V prvním patře měla na vestibul – vstupní prostor s kasou, šatnou a pánskými a dámskými toaletami – navazovat monumentální hala. Jejím úkolem bylo zároveň sloužit jako památník na zakladatele sbírky a místo pro prezentaci sochařských děl. Velikost výstavních prostor určovaly běžné metry plochy stěny po 30 metrech pro rakouské a francouzské a po 35 metrech pro německé obrazy a akvarely. Grafice byl určen prostor do 12 běžných metrů. Na rakouskou a německou expozici měl navazovat vždy jeden kabinet. V bezprostřední blízkosti výstavních ploch se měla nacházet prostorná pracovna s předsálím. Pro výstavní sály se počítalo s vrchním, pro kabinety s bočním osvětlením, plánovány byly posuvné dělící stěny. Stálé expozice měly tvořit souvislý celek a bezprostředně navazovat na prostory proměnných výstav o rozměru 150 běžných metrů. Především se však myslelo na rozvoj a rozšiřování sbírky. Stavba o stejné velikosti jako výstavní sály pro proměnné expozice měla být v projektu zařazena, a to i přesto, že se nepočítalo s jejím bezprostředním vybudováním. Půdorysné plány měly být dodány v měřítku 1:200, stejně tak nárysy ze všech stran. V měřítku 1:100 měl být vyveden nákres haly a pohled na budovu z bodu x vyznačeného v situačním plánku. Součástí návrhu měla být i architektonická a zahradnická úprava bezprostředního okolí, popis a uvažované množství použitých materiálů. Náklady na stavbu byly stanoveny pro čtvereční i kubické metry v rozmezí mezi 200 000 a 250 000 korun, přičemž horní hranice nesměla být překročena. V případě ocenění porotou, nebo nákupu návrhů městem, získalo město i vlastnické právo k projektu a mohlo si od autora vyžádat úplnou projektovou dokumentaci, která by byla dále honorována. Vítězný návrh měl být oceněn 2 000 korunami. Druhá cena byla 1 000 a třetí 500 korun s tím, že pokud by porota doporučila k ocenění ještě další z projektů, mohl i ten být honorován 500 korunami. Za účelem získání plánů k novostavbě galerijní budovy daroval Theodor Liebieg 24. ledna 1907 dva tisíce korun.11 Po skončení soutěže se v muzeu plánovala výstava všech návrhů. Zároveň se počítalo s reprodukováním v těch periodikách, která otisknou výzvy k účasti. K samotnému vypsání soutěže se s jednotlivými kritickými poznámkami nad formálními nedostatky vyjádřili Bach a Henrici. K rozporování je obdržel Schwedler-Meyer, který byl vůči nim poměrně velmi kritický.12

Dne 9. května 1909 otiskly Reichenberger Zeitung výzvu k účasti na soutěži s hlavními podmínkami a posunutým termínem odevzdání návrhů do 7. srpna. Obeznámení v Rakousku a Německu bylo zajištěno inzeráty v několika architektonických periodikách.13 Zájemci o podrobnější informace a situační plán měli žádat stavební úřad. Dokumentaci si vyžádalo, nebo osobně vyzvedlo 99 architektů. Mezi prvními byla firma Gustav Sachers & Söhne, v seznamu nalezneme například libereckého Oskara Rösslera, Roberta Hemmricha nebo Josefa Zascheho, z vídeňských Wiener Werkstätte a další.

Dne 21. srpna byly všechny návrhy shromážděny v libereckém muzeu a 4. září bylo rozhodnuto o termínu posuzování došlých plánů, který byl stanoven na 7. a 8. října 1909. Vyhlašování soutěže se kromě porotců zúčastnili i Schwedler-Meyer a Kaulfers. V dané lhůtě obdržel magistrát 31 návrhů, z nichž jeden musel být pro neúplnost vyřazen. Z protokolu vyplývá, že projekty nebyly posuzovány pod jmény architektů, ale pod značkami, které pro ně zvolili jejich tvůrci. Po společném zhlédnutí plánů navštívila porota vytipovaný pozemek a následně přistoupila k samotnému hodnocení. V prvním kole bylo z výtvarných a materiálních důvodů vyřazeno pět plánů,14 v druhém kole šestnáct.15 Ze zbylých devíti16 byly vybrány čtyři – jednoznačně Blériot, Ehret den Stifter a Zwanglos, o jeden hlas méně obdržel návrh Hie Deutschboehmen. U Blériota porota ocenila především jasnou strukturu půdorysu a umístění v prostoru parcely, které by více vyniklo zjednodušením fasády. Formálně se pak vzezření budovy co nejvíce snažilo splynout s dosavadní domácí výstavbou. Projekt Hie Deutschböhmen byl hodnocen výborně pro jednotnost celku a monumentalitu. Velkým nedostatkem se ovšem jevilo vnitřní uspořádání výstavních prostor i příslušenství. Pod názvem Ehret den Stifter se skrýval konvenční půdorys, kterému nebylo co vytknout, porota uznala snahu o monumentalitu, ale celkové působení přesáhlo rozsah úlohy. Stejné hodnocení získal i plán s názvem Zwanglos, který ale umělecky zaostával za předchozím modelem.

Komise se shodla na konečném pořadí: 1. Blériot, 2. Ehret den Stifter a 3. Zwanglos (obr. 3–8).17 Nezdržela se ovšem poznámky, že mezi dodanými projekty nebyl ani jeden takový, který by posloužil jako bezprostřední podklad k provedení stavby. V tu chvíli byli také identifikováni architekti skrývající se pod zástupnými názvy. Nejvyšší odměnu, 2 000 korun, si odnesli Emmerich Spielmann a Alfred Teller.18 Druhou cenu, 1 500 korun, získal Emilio Richter ze Šluknova, toho času pracující v Hamburku.19 Ocenění ve výši 1 000 korun obdržel liberecký, dnes neznámý architekt Josef Schida. Všechny projekty byly po rozhodnutí poroty vystaveny ve velkém sále muzea.

Členění budovy bylo dáno podmínkami soutěže: u návrhů se jedná o variace seskupení křídel okolo hlavní haly. Všechny návrhy se vyznačují velkou dávkou monumentality, jakou si pod pojmem kamenná budova můžeme představit. Současný kritik by se s porotou shodl. Blériot jednoznačně převyšuje svým uspořádáním – monumentální vstupní hala se rozkládá na půdorysu kruhu, z ní na obě strany nakoso vycházejí vnitřním uspořádáním nepravidelně navržená křídla pro stálé i proměnné výstavy s naznačenými posuvnými zdmi. Pozitivem je jasné členění návštěvnického okruhu, který umožnil nevracet se přes stejné sály a projít do protilehlého křídla, což byla jistě jedna z výtek u projektu Zwanglos oceněného třetím místem. Zde návštěvník procházel stálou expozicí tam i zpět stejnými místy, nevznikla možnost okruhu. Půdorys Ehret den Stifter je jednoduchý až nenápaditý, ne nepodobný členění obytného prostoru, který nemohl Blériotovi konkurovat. V exteriéru u něho porota jistě vyzdvihla pozdní secesi, typickou pro tehdejší zdejší stavitelství.

Z dalších soutěžních projektů byl publikován plán Kühna a Fanty Dominante (obr. 9).20 Hlavní část tvořila velká hala na půdorysu elipsy, která byla zároveň vzpomínkovým sálem na Heinricha Liebiega. K této hale přiléhaly po stranách výstavní prostory osvětlené vrchním světlem, rozšířené o menší kabinety. Porota na plánu hodnotila pozitivně především originální půdorys, ovšem v porovnání s vítězným návrhem je možné ho označit za méně přehledný a také možnost dostavby nebyla jednoznačná.

Už 16. října obdrželi Spielmann s Tellerem uvedenou odměnu a v děkovném dopise radě města oznámili, že se přijedou osobně představit do Liberce, což také učinili. Nabídli své služby nejen jako architekti, ale i jako stavitelé. Stejně reagoval i Emilio Richter. Anton Floderer ze Charlotenburgu, autor projektu Hie Deutschböhmen, který se dostal do nejužšího výběru, položil městské radě zajímavou otázku týkající se dalšího postupu v celé záležitosti a případného vypsání dalšího užšího výběrového kola. Odpověď magistrátu na obě otázky byla negativní. Někdy v této době, v poslední třetině roku 1909, se do celého projektu opět vložil Jacob Schmeissner. Dne 21. prosince zaslal městské radě informační dopis o postupu pozměňovacích prací plánované stavby. Z dochované korespondence a archivních materiálů nevyplývá, proč a jak došlo k rozhodnutí nedržet se původního zadání výběrového řízení a proč byl zvolen Schmeissner jako završitel myšlenky. Můžeme se pouze domnívat, že zde, stejně jako v jiných dobách, zapůsobila lobby bohatého průmyslníka a jeho „dvorního“ architekta. Stejně tak není úplně jasné Schmeissnerovo velkorysé písemné odstoupení z celé soutěže v počátcích, obzvláště když se mezi došlými plány objevuje návrh Der Kunst eine Stätte, se kterým se přeci jen soutěže zúčastnil.21

Ze zprávy Adolfa Kaulferse z 15. února 1910 se dozvídáme, jak se rozhodl magistrát v celé věci postupovat. Doslova se zde píše: „In Angelegenheit der Erbauung einer Gemäldegalerie hat das ausgeschriebene Wettbewerb nicht den erhofften Erfolg gebracht. Für die Ausführung des Baues muss daher eine besondere Planbeschaffung stattfinden.22 Zvláštní získání nového plánu se nabídlo hned o den později: Jacob Schmeissner byl povolán k přepracování svého původního návrhu. O tom, jak tento projekt vypadal, se můžeme pouze dohadovat. V poznámkách k jednotlivým hodnoceným návrhům se u něho nalézá přípis, že obsahuje potřebné místnosti a vstupní hala se nachází v přízemí. Schmeissner v návaznosti na soutěž vytvořil zřejmě několik variant, respektive v součinnosti s městem Liberec na plánu pracoval, jak vyplývá z jeho dopisu z února 1911.

V dubnu 1911 byl pak na základě pro nás dnes již nerekonstruovatelných podkladů vypracován nový návrh financování, který se z původně zamýšlených 250 000 korun vyšplhal na sumu 480 000 korun. Je otázkou, zdali byla výše financování vypočítána na základě přepracovaných Schmeissnerových projektů a jednalo se o reálný odhad nákladů na podobnou stavbu. Stejně tak se můžeme po sto letech už pouze dohadovat, zdali by při takovémto počátečním zadání rozpočtu nevznikl architektonicky výraznější projekt, který by porotu z roku 1909 přesvědčil o svých kvalitách a stal se tak podkladem pro vypracování definitivního stavebního návrhu, který by vedl k výstavbě galerie. V důvodové zprávě k tomuto rozpočtu se objevuje náznak popisu naplánované stavby. V jádru byl zachován půdorys původního návrhu „Blériot“ od Emmericha Spielmanna a Alfreda Tellera se středovou kupolí, která byla zvýšena, a celá budova byla na daném pozemku přemístěna severněji a nezasahovala do svahu, čímž odpadly terénní práce. Podle posledních zpráv z roku 1911 se prostavěná suma odhadovala na minimálně 700 000 korun a stavební úřad projekt doporučil k realizaci.

S dalšími oficiálními zprávami o stavu plánování projektu se setkáváme až v lednu 1917, kdy městská rada obeslala žádostí o zaslání návrhu plánu pro novostavbu galerie Rudolfa Bitzana, který na něm pracoval už v roce 1916, přičemž ho konzultoval s Karlem Krattnerem. V tuto chvíli se už ale nejedná pouze o projekt galerie výtvarného umění, ale o větší objekt, kde by byla vedle původní myšlenky připojena i německá sekce Akademie výtvarných umění.23 O tomto projektu se v Liberci uvažovalo delší dobu; hlavním nositelem myšlenky byl právě Karel Krattner. Od roku 1912 probíhala jednání mezi libereckým magistrátem a starostou Bayerem s Krattnerem, který měl k Liberci vřelý vztah a podporoval zde nejen vznik akademie, ale po roce 1920 se angažoval i v místní odbočce spolku Metznerbund. Liberecký starosta byl osobně velmi zaujatý touto myšlenkou a podporoval co možná nejrychlejší přesun části Akademie do Liberce.24 Oficiální zpráva pro ministerstvo školství a národní kultury se objevuje až v listopadu 1920.25 Karel Krattner, August Brömse a Franz Thiele v ní uvádějí důvody pro přesun jimi vedených tří speciálek jako expozituru z Prahy do Liberce. Z dopisu Bayera Krattnerovi z 22. června 1914 vyplývá i přizvání Bitzana, který v té době připravoval blíže nespecifikovaný stavební projekt. Do konce roku 1917 dodal městu Liberci bezúplatně tři různé návrhy galerijní novostavby a do roku 1926 následovaly další. Dohromady můžeme během deseti let, ze kterých se dochovaly konkrétní podklady, předpokládat 10 až 15 různých projektů.

Neustále se opakující zprávy magistrátu, případně stavebního odboru, znovu a znovu nadšeně vítaly v průběhu bezmála 20 let myšlenku galerijní novostavby. Bitzan poté, co za všechny své návrhy po několika urgencích obdržel celkem částku 3 000 korun, po předložení posledního návrhu v roce 1926 od spolupráce s magistrátem odstoupil. V říjnu 1927 předložil městský stavební odbor svůj vlastní návrh novostavby i přístavby. Obě možnosti nepřinášejí nic nového, pouze navazují na Bitzanovy předlohy. V březnu 1929 starosta Bayer navrhnul přizvat nového architekta. Volba padla na Josefa Zascheho, který byl požádán o stavebnětechnický posudek novostavby, případně přístavby k muzeu. Rudolf Hönigschmid vypracoval nezávislý posudek technických potřeb galerie pro obě možnosti. Zasche jednoznačně podporoval novostavbu; realisticky viděl přístavbu jako provizorium, které do budoucna nemohlo uměleckým ani muzeálním sbírkám vyhovovat. Hönigschmidův velmi rozsáhlý rozklad upozorňuje na prostorové potřeby samotného muzea, na nebezpečí, aby se galerie nestala jeho pouhým přívěskem, a vyzdvihuje nutnost realizovat reprezentativní novostavbu.26 Zajímavý je v tento okamžik postoj ředitele muzea Schwedler-Meyera, který se radikálně proměnil. Pokud v době vypsání první soutěže v roce 1909 zastával jednoznačný názor novostavby, v roce 1929 tvrdil pravý opak – jediné řešení viděl v přístavbě k muzeu. Pravda je, že ho k této změně vedly racionální důvody: V přístavbě viděl šanci pro rozšíření muzea o další výstavní prostory a získání např. odpovídajícího přednáškového sálu. Potvrdily by se tím tedy Hönigschmidovy i Zascheho obavy o využitelnosti přístavby právě pro obrazové sbírky.

Archivní materiály, uložené v příslušné složce libereckého archivu, jsou po roce 1929 velmi kusé. Zcela protichůdně k vypracovaným posudkům město rozhodlo o vytvoření nového návrhu pro muzeální přístavbu. Tímto úkolem byl pověřen Heinrich Fanta, který předložil vizuálně nepříliš zajímavý projekt dvoupatrové stavby s přednáškovým sálem, zázemím a arkádovým ochozem do nově vzniklého dvora, s vrchním i bočním světlem ve výstavních prostorách. Budova byla plánovaná cihlová, omítnutá, což stálo ve velkém kontrastu s kamennou monumentalitou původní muzejní stavby (obr. 10–11). 27

Na další čtyři roky byla myšlenka opět pozapomenuta a poslední ucelenější zprávy se objevují v roce 1933. Z dopisu Bitzana vyplývá, že věděl o úmyslech města a městského stavebního úřadu využít jeho předchozí návrhy. Poté, co město vypracovalo projekt, který vycházel z Hönigschmidova písemného posudku a právě z Bitzanových návrhů z roku 1926, se ohradil a požadoval náležitou finanční kompenzaci.28 Město se k němu nezachovalo příliš přívětivě a kousavá korespondence naznačuje oboustranně vyhrocené vztahy zajisté související s Bitzanovou účastí na stavbě krematoria.29

V roce 1933 tímto dopisem končí – poněkud symptomaticky pro celý, mnoho let se táhnoucí projekt – přípravy dokumentů a mizí možnost galerijní novostavby pro adekvátní uložení městských výtvarných sbírek. Liberecký magistrát nevyužil šanci a ani peněz ze závěti Heinricha Liebiega. Otázkou je, kde nastal v celém dlouhodobém projektu zásadní moment, kdy i přes dílčí rozhodnutí stavět dle určitých plánů vždy z předsevzetí sešlo. Do roku 1929 to bylo způsobeno spíše nevolí a nerozhodností nést konsekvence celého projektu (výběr místa, architekta, návrhu), po roce 1929 nedostatkem peněz a změnou nálady ve společnosti s nastupujícím nacionálním socialismem v sousedním Německu a s tím související politickou proměnou v jazykově převážně německém Liberci.

Původní Liebiegova obrazová sbírka, která byla po druhé světové válce vyčleněna ze sbírek Severočeského muzea do nově vzniklé Severočeské galerie, získala prostory pro své trvalé umístění v roce 1945 v bývalém obytném objektu Theodora Liebiega, jednoho z následovníků zakladatele sbírky. Zde je v současnosti vystavena část kolekce v rámci stálé expozice. Tato budova však po více než šedesáti letech přestává vyhovovat současným nárokům a kapacitě. Od roku 2009 jsou pro odpovídající vystavení a uložení všech sbírek OGL v rozpracování plány na přestavbu budovy bývalých Městských lázní císaře Františka Josefa I. na Masarykově třídě. Ve městě Liberec tak stále ještě existuje potenciální možnost realizovat adekvátní galerijní novostavbu odpovídající nejmodernějším standardům, neboť budova podobného typu zde chybí.



Díky archivním fondům a dobovému tisku máme možnost utvořit si celkový obrázek o jednotlivých návrzích. Některé z nich jsou fyzicky uloženy ve Státním okresním archivu v Liberci,30 v knihovně Severočeského muzea v Liberci a v Saském hlavním státním archivu v Drážďanech.31 Následující výčet se snaží chronologicky zařadit doposud známé architektonické návrhy.

Ve fondu Rudolfa Bitzana v archivu v Drážďanech je uloženo několik variant návrhů obrazové galerie ve spojení s Akademií. Část z nich můžeme časově přiřadit popisům, o kterých se pojednává v obsáhlé dokumentaci, zpracované v hlavní stati předkládané studie. Z korespondence vyplývá, že do konce roku 1920 předložil Bitzan magistrátu deset různých návrhů. Přesně nelze určit, které z dochovaných plánů jsou zmiňovány, ovšem můžeme předpokládat, že byly různorodé.32 Každý z návrhů vykazuje jinou základní myšlenku, nejedná se o pouhou obměnu jednoho typu stavby, ovšem vykazují několik společných rysů. Vždy jsou v nich využity vysoké sály přesahující několik podlaží a mohutné schodiště alespoň částečně obíhající stavbu.

Nejstarší dochovaný je Bitzanův návrh obrazové galerie a Akademie z února 1916 (obr. 12–13). Jedná se o mohutnou, eklektickou, na první pohled nekompaktní stavbu složenou ze tří bloků. První tvoří výrazně převyšující kupole, na kterou navazuje nižší střední část. Návrh je zakončen antikizující podélnou budovou s řádem vysokých pilastrů s vystupující středovou částí a mohutným vstupem uprostřed. Dochovány jsou kresebné nárysy bez bližších popisů, je tedy těžké určit, která část měla být věnována které instituci. Toto řešení varioval návrh z roku 1920. Bitzan zde ubral na monumentalitě a eklekticismu a vnější plášť se sjednotil (obr. 14). Oproti těmto představuje další z dochovaných podkladů velmi jednoduchou stavbu schinkelovského typu s řádem vysokých pilastrů, bez výraznější hlavní převyšující haly (obr. 15).

Dochovaný půdorys (obr. 16) rozsáhlého druhého „podzemního“ podlaží z roku 1918 byl určen pro potřeby výuky. To ve skutečnosti nebylo ukryto v podzemí, pouze se nacházelo pod vstupním podlažím, zřejmě značně vyvýšeném, respektive stavba byla na výškově nerovném prostranství umístěna tak, aby bylo možné tyto nerovnosti maximálně využít. Můžeme se domnívat, že z důvodu využití vrchního osvětlení byly výstavní prostory umístěny ve vrchních patrech a stavba byla tedy značně vysoká. U naznačené přístavby se zde poprvé objevuje myšlenka oválného půdorysu, kterou Bitzan využil i později.

Státní okresní archiv v Liberci uchovává další z dochovaných, dosud nezveřejněných plánů liberecké galerijní novostavby33 (obr. 17–18). Jedná se o deset listů půdorysů a nárysů, podle kterých je možné udělat si ucelený obrázek o zamýšlené stavbě, na rozdíl od všech předchozích návrhů, které jsou v porovnání s tímto materiálem spíše ilustračního charakteru. Časově nejmladší z návrhů je dalším prototypem. Jedná se o stavbu na půdorysu otevřeného oválu s převýšenou vstupní halou s mělkou kopulí. Protilehlá křídla byla přibližně v polovině propojena spojujícím traktem. Vzniklé uzavřené nádvoří bylo přístupné jak z prostoru traktu, tak od hlavního vchodu do celého areálu. O možnosti využít oválného půdorysu uvažoval Bitzan delší dobu, jak ukazuje porovnání s projektem z roku 1918. Architektonické návrhy samostatně stojící galerijní budovy uzavírají dva návrhy městského stavebního úřadu. (obr. 19–20).

Zvláštní místo v celé problematice zaujímají projekty zabývající se přístavbou k Severočeskému muzeu. V hlavní stati zmiňovaný Fantův návrh z roku 1929 (obr. 10) časově předchází Bitzanův nedatovaný, znázorňující výrazně kubickou podélnou několikapatrovou stavbu s vrchním i bočním osvětlením ze severní strany, která byla přibližně 16 m vysoká (obr. 21). Časově poslední byl předložen opět projekt městského stavebního úřadu (obr. 22), který se příliš neodlišuje od obou předcházejících. Přístavba omítnuté funkcionalistické stavby ke kamenné budově působí nesourodě. Ani tyto varianty nebyly jednoznačným řešením celé situace.

Plánovaná galerijní novostavba nebyla ve své době ničím neobvyklým. Obdobná soutěž byla vypsána v Brně. Jejím výsledkem byla realizace brněnského Künstlerhausu v letech 1909–1911 podle plánů vídeňského architekta Heinricha Carla Rieda.34 Srovnatelně jako v Liberci i v Brně se směli zúčastnit pouze rakouští architekti německé národnosti. Carl Ried obeslal i libereckou soutěž s návrhem Heimat und Kunst, který byl vyřazen ve druhém kole, ale který se dochoval v reprodukci (obr. 23).35 Stejně tak můžeme pozorovat vývoj Bitzanových návrhů pro budovy určené k prezentaci výtvarného umění, neboť známe jeho návrh právě pro Dům umělců v Brně (obr. 24) nebo v Drážďanech. 36 V Brně se jednalo o symetrickou stavbu s výraznou středovou kupolí převyšující postranní předsazená křídla. V interiéru potom použil nestejnoměrné rozložení vnitřního uspořádání postranních traktů.

Ve stejné době, kdy vznikaly Bitzanovy plány pro Liberec, předkládal neúnavně své představy o podobě galerijního prostoru v Praze i Josef Gočár, když se zabýval podobou prostor pro uložení sbírek Moderní galerie.37 Jindřich Vybíral velmi trefně popisuje pražskou situaci: „Plány jsou hotovy, čas plyne a nic se neděje.38 Paralely obou měst jsou více než náhodné. Pro Liberec je však až do dnešních dnů směrodatný výrok starosty Bayera z roku 1929: „Die Mittel sind aus den gemachten Ersparnissen vorhanden, die Gemäldegalerie zu bauen. Die Bevölkerung wird durch den Bau nicht belastet und die Gelegenheit kehrt nicht mehr wieder.“39







seznam obrázků:

obr. 1. situační náčrt

obr. 2. plán Sukovo náměstí, SOkA Liberec, fond AM Liberec, Gd, karton č. 286, inv. č. 389, sign. 249/6

obr. 3–8 Architekturkonkurrenzen, herausgegeben von Hermann Scheurembrandt, Architekt, 1910, 5, sešit 1, s. 1–17

obr. 9. Max Kühn a Heinrich Fanta, Dominante, Projekt für eine Gemäldegalerie in Reichenberg, Wiener Bauindustriezeitung 1911, 28, díl 1, s. 68–70.

obr. 10–11 Heinrich Fanta, návrh přístavby k budově muzea, 1929, knihovna Severočeského muzea v Liberci

obr. 12–13 Rudolf Bitzan, návrh galerie a Akademie výtvarných umění pro Liberec, 1916, All rights reserved © by Sächsisches Staatsarchiv, Hauptstaatsarchiv Dresden, 12655 Personennachlass Rudolf Bitzan Nr. 23

obr. 14 Rudolf Bitzan, návrh galerie a Akademie výtvarných umění pro Liberec, 1920, All rights reserved © by Sächsisches Staatsarchiv, Hauptstaatsarchiv Dresden, 12655 Personennachlass Rudolf Bitzan Nr. 23

obr. 15 Rudolf Bitzan, návrh galerie a Akademie výtvarných umění pro Liberec, nedatováno, All rights reserved © by Sächsisches Staatsarchiv, Hauptstaatsarchiv Dresden, 12655 Personennachlass Rudolf Bitzan Nr. 23

obr. 16 Rudolf Bitzan, návrh galerie pro Liberec, 1918, All rights reserved © by Sächsisches Staatsarchiv, Hauptstaatsarchiv Dresden, 12655 Personennachlass Rudolf Bitzan Nr. 23

obr 17–18 Rudolf Bitzan, návrh galerie a budovy akademie umění, SOkA Liberec, Sbírka map a plánů, kategorizační číslo 1108, signatura K/7, plán stavební Liberec, Galerie- und Kunstakademiegebäude Reichenberg, návrh; autor: Bitzan, Rudolf; kolorovaný světlotisk

obr. 19–20 plány městského stavebního úřadu, SOkA Liberec, fond AM Liberec, Gd, karton č. 286, inv. č. 389, sign. 249/6

obr. 21 Rudolf Bitzan, projekt Severočeské muzeum, připojení obrazové galerie, nedatováno, All rights reserved © by Sächsisches Staatsarchiv, Hauptstaatsarchiv Dresden, 12655 Personennachlass Rudolf Bitzan Nr. 23

obr. 22 plán městského stavebního úřadu, SOkA Liberec, fond AM Liberec, Gd, karton č. 286, inv. č. 389, sign. 249/6

obr. 23 Heinrich Carl Ried, soutěžní návrh na galerii v Liberci, 1910, Der Architekt 16, 1910, tab. 1

obr. 24 Paul KLOPFER, Rudolf Bitzan, Moderne Bauformen 1909, 8, s. 217




HABÁNOVÁ, Anna. Plánovaná novostavba galerijní budovy v Liberci v první polovině 20. století. Fontes Nissae, Liberec, . ISSN 1213-5097, 2010, vol. 11, no. 1, s. 75-107.

* V první polovině 20. století se město Liberec velmi intenzivně zabývalo myšlenkou výstavby nové budovy galerie pro adekvátní uložení obrazových sbírek, které získalo v roce 1904 z pozůstalosti Heinricha Liebiega. Rozsáhlá plánová dokumentace, uložená v SOkA Liberec a v Hauptstaatsarchiv Dresden umožňuje rekonstrukci tohoto nikdy nerealizovaného projektu.

1Předkládaná studie vznikla za laskavé podpory grantu Statutárního města Liberec a Technické univerzity v Liberci č. 1535 a badatelského stipendia Česko-německé komise historiků a Česko-německého fondu budoucnosti. Díky nim mohly být provedeny rozsáhlé archivní a knižní rešerše v Drážďanech, Norimberku a Mnichově.

2Pokud v textu není uvedeno jinak, základním zdrojem poznatků o historii galerijní novostavby je archivní materiál uložený ve Státním okresním archivu Liberec, fond AM Liberec, Gd, karton č. 286, inv. č. 389, signatura 249/6.

3Publikován například v Amtsblatt der Stadt Reichenberg, 1, 15. 4. 1904, č. 4, s. 1–4.

4Srov. např. Lubomír SLAVÍČEK, „Sobě, umění, přátelům“. Kapitoly z dějin sběratelství v Čechách a na Moravě, Brno 2007, s. 204.

5Ernst SCHWEDELER-MEYER, Heinrich Freiherr von Liebiegsche Gemäldesammlung der Stadt Reichenberg, Reichenberg 1906.











6Pokud není v textu uvedeno jinak, jedná se při zmínkách o muzeu o Nordböhmisches Gewerbemuseum, dnešní Severočeské muzeum.










7V muzeu byla obrazová sbírka uložena od výstavy 1906 a to ji za minimální úplatu spravovalo až do konce druhé světové války. Proto se v celé agendě velmi často objevují zprávy právě od tehdejšího správce muzejních sbírek, Dr. Ernsta Schwedler-Meyera.












































































































8Důvodem bylo zřejmě vědomí, že pokud bude na daném místě stát veřejná instituce, město rychleji realizuje plánované prodloužení tramvajové tratě z Lidových sadů. Vzhledem k tomu, že vlastnil značnou část pozemků v okolí, očekával zcela logicky větší zájem o tuto lokalitu a tím i vyšší zhodnocení svého majetku.



















9Proti této formulaci a vyzdvihování jednotlivých říšskoněmeckých architektů se ostře ohradil Baumann, který varoval před touto selekcí vedoucí pouze k polemikám o nestrannosti jury.

10Petra ŠTERNOVÁ, Liebiegové a Liberec, Liberec 2009, nestránkováno. Schmeissner se soutěže nakonec zúčastnil, a to i přes podmínku omezení přístupu říšskoněmeckých architektů.





























































11Zápis ze zasedání rady města z 24. ledna 1907.

12Bacha označil za hnidopicha a jeho připomínku o pořadí v jury přešel poznámkou, že pokud se člověk jmenuje Bach, miluje alfabetické řazení. Henrici především nesouhlasil s konečnou částkou 250 000 Korun, která se mu zdála nízká. V tomto ohledu s ním Schwedler-Meyer souhlasil a připomněl, že velký důraz je kladen na vnější plášť budovy, přestože by měl být kladen spíše na interiér.

13Der Städtebau: Monatsschrift für die künstlerische Ausgestaltung der Städte nach ihren wirtschaftlichen, gesundheitlichen und sozialen Grundsätzen; Wiener Bauindustrie-Zeitung; Österreichischer Zentral-Anzeiger für das öffentliche Lieferungswesen; Der Bautechniker.

14Langer Weg b, Heinrich Liebieg, Gegen die Karrenschieber, Pallas a Ausblick.

15Akropoli, Formensprache, Bergidyll, Arachne, Heimat und Kunst, Makart, Langer Weg a, Sphynx, Lokalton, So ist Recht, Höhenkrone, Erdgewachsen, Deutsch-Böhmische Kunst, Rübezahl, Der Kunst eine Stätte, Böcklin.

16Blériot, Hie Deutschboehmen, Dominante, Ehret den Stifter, Zwanglos, Mäzenatentum, Zur Scholle, Memoriae et Artibus, So oder so.

17Vítězné návrhy spolu s krátkým hodnocením soutěže byly publikovány v časopise Architekturkonkurrenzen, herausgegeben von Hermann Scheurembrandt, Architekt, 1910, 5, sešit 1, s. 1–17.

18Emmerich Ernst Mosses Spielmann, inženýr architekt, narozen 1873 ve Vídni, v roce 1939 vycestoval do Anglie a jeho válečné a poválečné osudy jsou neznámé. V letech 1908 až 1932 spolupracoval s Dr. Alfredem Tellerem, rodákem z Prahy (1881) s velmi podobným osudem emigrace 1938 do New Yorku. I jeho další běh života je neznámý.









19O architektovi Richterovi nevíme nic bližšího; je otázkou, zda je možné ztotožnit jej s Emiliem Richterem, zahradníkem a zahradním architektem, který pracoval pro papeže Lva XIII. a italskou aristokracii. Dle dosavadních poznatků se však spíše jedná o shodu jmen.

20Projekt für eine Gemäldegalerie in Reichenberg, Wiener Bauindustriezeitung 28, 1911, díl 1, s. 68–70.























































21Projekt pod stejnou značkou se soutěže zúčastnil, nedostal se však do užšího kola. Viz poznámka Chyba: zdroj odkazu nenalezen.

22SOkA Liberec, fond AM Liberec, Gd, karton č. 286, inv. č. 389, sign. 249/6.





















































23Problematika německé sekce Akademie výtvarných umění, případně německých uměleckých škol první poloviny 20. století, je poměrně rozsáhlá a není hlavním předmětem této studie. Stejně tak problematika přesunu německých vysokých škol do Liberce, plánovaná od roku 1919. Obojí si zaslouží zpracování v některé z následujících studií.

24Archiv Národní galerie v Praze, fond Karla Krattnera, sign. AA2774.

25Archiv AVU, osobní spisy, Karel Krattner.





































26Liberecký magistrát měl od konce roku 1928, díky dobrým hospodářským výsledkům, k dispozici poměrně vysokou sumu 14 milionů korun. Chtěl ji použít kromě galerijní novostavby i na stavbu Národního domu (Volkshaus) s koncertním a přednáškovým sálem, školky, tělocvičny a lázní Na Jeřábu a dalších sociálních zařízení. Tyto plány byly zmařeny světovou hospodářskou krizí a devalvací koruny. O plánech magistrátu například Reichenberger Zeitung, 30. 12. 1928, s. 3. Zde se také nachází zajímavý příspěvek Theodora Liebiega o povinnosti města plnit své závazky a tím i nutnosti realizovat adekvátní stavbu pro uložení sbírek jeho předka.

27Za upozornění na existenci tohoto plánu děkuji PhDr. Janu Mohrovi.

28To jistě souviselo i s chováním magistrátu vůči Bitzanovi, který musel poměrně malou finanční odměnu sjednanou ve smlouvě během svých prvních návrhů pracně vyžadovat k proplacení. Můžeme usuzovat, že město se k Bitzanovi nechovalo profesionálně a Bitzanův návrh na finanční kompenzaci při využití jeho ideových plánů byl oprávněný.

29Bitzan se vyjadřuje o chování magistrátu vůči své osobě: „Durch meine Arbeiten beim Krematorium wurde ich mehr als schickanös behandelt, mein guter Wille ist selten belohnt worden.















































30SOkA Liberec, Sbírka map a plánů, kategorizační číslo 1108, signatura K/7, plán stavební Liberec, Galerie- und Kunstakademiegebäude Reichenberg, návrh; autor: Bitzan, Rudolf; kolorovaný světlotisk. SOkA Liberec, fond AM Liberec, Gd, karton č. 286, inv. č. 389, sign. 249/6.

31Sächsisches Staatsarchiv, Hauptstaatsarchiv Dresden, 12655 Personennachlass Rudolf Bitzan Nr. 23.

32Objevuje se zde například i myšlenka spojení galerijní novostavby s hudebními a slavnostními sály.









































33Viz pozn. č. Chyba: zdroj odkazu nenalezen. Za upozornění na existenci tohoto plánu děkuji panu Jiřímu Bockovi.












































34Pavel ZATLOUKAL, Brněnský Dům umělců a jeho někdejší architektura, in: Jana VRÁNOVÁ – Lubomír SLAVÍČEK (ed.), 90 let domu umění města Brna. Příběh jednoho domu, Brno 2000, s. 36-44.

35Der Architekt 1910, 16, tab. 1, 2.

36Paul KLOPFER, Rudolf Bitzan, Moderne Bauformen 1909, 8, s. 210–230, zde s. 217–219, 222–224 a tab. 35.

37Jindřich VYBÍRAL, Český sen o galerii, Moderní galerie tenkrát, Praha 1992, s. 53–59.

38Tamtéž, s. 58.

39SOkA Liberec, fond AM Liberec, Gd, karton č. 286, inv. č. 389, sign. 249/6.

Orientalismus v díle německo-českých výtvarných umělců: Oskar Spielmann
3 | Emerich Spielmann-Alferd Teller
(Vídeň), projekt Blériot

Architekturkonkurrenzen, herausgegeben
von Hermann Scheurembrandt, Architekt, 1910,
5, sešit 1, s. 4
Orientalismus v díle německo-českých výtvarných umělců: Oskar Spielmann
5 | Emilio Richter (Šluknov),
projekt Ehret den Stifter

Architekturkonkurrenzen, herausgegeben
von Hermann Scheurembrandt, Architekt, 1910,
5, sešit 1, s. 7
Orientalismus v díle německo-českých výtvarných umělců: Oskar Spielmann
7 | Josef Schida (Liberec),
projekt Zwanglos

Architekturkonkurrenzen, herausgegeben
von Hermann Scheurembrandt, Architekt, 1910,
5, sešit 1, s. 13
Orientalismus v díle německo-českých výtvarných umělců: Oskar Spielmann
23 | Heinrich Carl Ried, soutěžní návrh
na galerii v Liberci

Der Architekt 16, 1910, tab. 1
  Anna a Ivo Habánovi 2010-2015.